Říct doma, že jsem gay, visím na provaze. Roma diskriminuje i vlastní rodina

Když byl David malý, žil v menším českém městě s mladším bratrem, matkou a otcem. Z raného dětství si toho příliš nepamatuje. Období, které většina lidí zpětně vnímá jako idylické, bylo pro něj plné traumat. Rodiče ho psychicky týrali, například ho zavírali za trest do tmy v koupelně. „Dali mi tam maximálně jídlo, pití a zamkli mě tam na několik dní,“ vypráví.

Když jednoho dne přišel s tátou ze školky, zjistili, že máma s mladším bratrem utekla na Slovensko. „Nic neřekla, dodnes nevím, proč to udělala,“ říká dnes devatenáctiletý muž.

Bydlel tedy pouze s otcem, který si po čase našel novou přítelkyni. Žena už měla děti z předchozího vztahu a soužití moc nefungovalo. „Byla dost hysterická, stávalo se, že šla do koupelny a začala se řezat,“ vzpomíná David.

Otec se o něj nechtěl starat a po nějaké době chlapce odvezl do ústavu pro opuštěné děti. Když mu bylo sedm let, vzal si ho do péče děda. Ani s ním si ale nepolepšil. Děda byl alkoholik a choval se k němu agresivně. „Když se napil, přišel za mnou a začal mě mlátit, zatímco jsem spal. Brával mě do kuchyně, kde po mně třeba začal házet nože,“ říká. V babičce oporu neměl, protože byla závislá na hraní automatů a problémy chlapce ji nezajímaly.

„Děda po čase onemocněl a musel být minimálně 16 hodin denně napojený na kyslíkové bombě. Když jsem nebyl ve škole, staral jsem se o něj,“ vypráví David. Těžce nemocný prarodič, kterému lékaři předepsali na tlumení bolesti morfium, se stal ve stáří dealerem.

David popisuje, že k nim denně chodila domů spousta feťáků a prostitutek, kteří od dědy opiát kupovali. „Mnohdy jsem šel po městě a feťáci na mě pokřikovali, jestli děda něco nemá. Bylo to dost nepříjemné. To mi mohlo být tak dvanáct,“ dodává muž.

V průběhu dalších let si začal uvědomovat, že je gay. Nejdřív se to snažil zvrátit, a chtěl sám sebe přinutit, aby se mu líbily ženy, jenže neuspěl. Se svou orientací se nikomu nemohl svěřit. „Kdybych to pověděl komukoliv doma, tak nejspíš visím na provazu. Kdybych to řekl kamarádovi ve škole, byl bych znova šikanovaný. Už jsem zažil šikanu dřív kvůli rasismu, videa, na kterých mě spolužáci mlátí, se posílaly po škole,“ dodává.

Když mu bylo 14 let, děda zemřel. Zůstal bydlet s babičkou závislou na hraní automatů a jejím synem, kterého měla z jiného vztahu. Syna zrovna pustili z vězení. Odseděl si trest za to, že přepadával starší ženy, aby měl peníze na drogy. „Babičky syn žil s prostitutkou, kterou denně bil. Krev byla doma na denním pořádku,“ popisuje David události, kterých byl v dětství svědkem. Po čase už toho měl dost a zavolal na linku bezpečí, přes kterou se dostal na krizové lůžko. Po čase se zase vrátil domů, ale nadále z domova utíkal. Střídavě přebýval doma a v ústavech pro ohrožené děti, až v 15 letech skončil v dětském domově.

Přestože nežil doma, výhrůžky od rodiny pokračovaly. „Strejda mi jednou volal a řekl mi, že jestli jsem ‚b*zík‘, ať mu nechodím na oči. Že kdyby se to dozvěděl děda, tak že by mě zašlápl.“

Tou dobou si našel prvního přítele. Partner byl také prvním člověkem, kterému David otevřeně přiznal svou orientaci. Vztah ale nebyl ideální. „Ve dvě ráno mi expřítel posílal fotky a videa, jak stojí na mostě a psal, že chce skočit,“ vypráví s tím, že za přítelem často utíkal a kvůli útěkům skončil v „pasťáku“. „Bral jsem to, že tam vlastně nepatřím, ale věděl jsem, že si za to mohu sám,“ poznamenává. Na rozdíl od ostatních, kteří měli problém s drogami i krádežemi, on nikdy nedělal trestnou činnost.

Bylo mu ale smutno. „Když jsem šel ze školy a viděl jsem, jak ostatní rodiče přijdou pro své dítě, ptají se jich co nového, a já nikoho nemám, není to hezké. Když se člověk cítí beznadějně, nemá se o koho opřít.“

Zamčený u pedofila

Jednoho dne opět utekl a opil se venku na lavičce. Bylo mu hodně špatně, když za ním přišel cizí muž. „Pamatuju si jenom, jak zvracím a ráno jsem se probudil a byl jsem na cestě v autě.“

Cizí muž ho zamkl v pokoji u sebe v bytě. Do místnosti mu denně nosil jídlo a cigarety. Na záchod mohl jenom v době, kdy byl jeho věznitel doma. Muž mu tvrdil, že pracuje jako záchranář, ukazoval mu vybavení a léky. Postupem času ho ale začal osahávat a být vtíravý. „Jednu noc tam se mnou byl, povídali jsme si, šel jsem spát a probudil jsem se skoro nahý. Nevím, jestli mě chtěl vidět, jestli si mě fotil nebo něco zkoušel, nechci nad tím radši přemýšlet,“ tvrdí.

David se dostal do jeho počítače, kde našel nahé fotky desetiletých, třináctiletých kluků. Na internetu objevil článek, ve kterém se psalo, že si muž, který ho v pokoji drží, odseděl trest za pedofilii. „Navíc ke mně začal přicházet se zbraní připnutou k pasu, chtěl mě poutat k topení, chtěl, abych se ho bál,“ dodává.

Po dvou měsících toho měl dost a podařilo se mu přivolat policii. Dostal se zpět do dětského domova. Zatímco mu jeho bývalý věznitel psal výhružné zprávy, David začal opět studovat, chodil pomáhat na různé akce jako číšník. Díky dobrému chování ředitel po čase povolil, že nebude muset do školy denně docházet a bude chodit jednou měsíčně na přezkoušení. A v tomto režimu funguje dodnes. Je mu 19 let, žije v krizovém bytě v Praze, našel si přítele, hledá si práci.

Jako gay jsem doma odepsaný

S rodiči už nikdy nenavázal vztah, nemají o něj zájem. „Máma by mě ani nepoznala, kdyby mě viděla. Mám to stejně i já s ní. Bratr, který s mamkou dodnes žije, mi ukázal její fotku, a je to jako koukat se na cizího člověka,“ popisuje David.

O jeho orientaci rodiče nevědí. Informace se dostala pouze k dědovi, který s ním poté přerušil veškeré kontakty. „Kdo je gay nebo lesba, je pro ně okamžitě špatný člověk. Odsoudí vás a už vás tak budou brát navždy. Bohužel neznám Romy, kteří by brali v pohodě, že je jejich syn nebo dcera homosexuál. V mé rodině rozhodně ne,“ uzavírá.

David Tišer, ředitel spolku Ara Art, který pomáhá LGBT+ lidem a jejich blízkým, vysvětluje, že po „coming-outu“ romské lesby nebo gaye mnohdy následuje vyloučení člověka. Homosexuál se často musí z města odstěhovat pryč. Ani teta nebo strýc nesmí s daným člověkem navázat spojení, jinak by jim také hrozilo vyloučení z komunity. Tišer však zdůrazňuje, že se tímto způsobem nechovají všechny skupiny Romů, jde především o skupiny Olašských Romů a Sintů.

Další reakcí na homosexualitu v romských komunitách bývá vytvoření sociální kontroly. „Když přijde gay na návštěvu, tak ho sice pohostí, ale nádobí, které použil, se vyhazuje. Pokud gay nebo lesba žijí v bytě, je pro člověka vyčleněné vlastní nádobí,“ uvádí Tišer. Jeden z mužů, se kterým se v nadaci setkali, měl nádobí dokonce uložené na záchodě.

Častým motivem odmítavého postoje je podle Tišera strach. Tradiční romské rodiny mají často obavy, že už kvůli barvě pleti mají jejich potomci problém. „Když ještě bude někdo z rodiny odlišně orientovaný, budou zažívat ještě větší diskriminaci,“ popisuje.

Na poradnu Řeknu.to, kterou Ara Art provozuje, se měsíčně obrací asi 400 lidí, s některými jsou pracovníci v kontaktu opakovaně. Podle dat poradny se 60-70 procent homosexuálních Romů setkalo s fyzickým násilím, nejčastěji v rodině.

„My, Romové, jsme zvyklí na diskriminaci a předsudky ve společnosti, počítáme s nimi. Když jsem „jenom’ heterosexuální Rom a prožívám diskriminaci venku, doma mám bezpečné prostředí. Ale jako Rom a gay nejsem přijímaný doma ani venku. A nepřijetí doma je mnohem bolestivější,“ dodává Tišer.

Text vyšel jako článek na iDnes.cz